Neskutečnou kliku měli kvartáni na školním výletě do severních Čech. Déšť jejich stanování v Chabařovicích nedaleko od nového jezera Milada ohrožoval jen krátce po příjezdu při stavění stanů. Pak se nebe rozjasnilo a podruhé se zatáhlo až poté, co o čtyři dny později vystoupili z vlaku v Kralupech. A protože pohlednice už se nepíšou, pokusili jsme se o "pohledy" trochu jiné, pohledy různých aktérů na náš výlet. Tady je jejich zkrácený výběr.

"Stojím u stánku a přemýšlím: Kolik lidí ještě dneska poběží? Běh kolem Milady má své stálé stoupence, ale snad se přidaly i nové tváře.... Je jich méně, než jsme mysleli. A to jsme jim připravili tak dobré pohoštění - banány, meloun.... Co s tím teď budeme dělat?... Přemýšlím o dalších možnostech, abychom to nemuseli vyhodit, když v tu ránu spatřím skupinu. Vypadá to na starší děti, tak 8. - 9. třída?... a jak se na to hned sesypali." (obsluha běhu, Agáta Martínková)

"Můžu si sednout?" zeptal se chlapeček bez jakéhokoliv ostychu. "No jasně," přikývla jsem žasnouc nad jeho roztomilostí a odvahou. A tak jsme tam seděli, a protože jsem vlastně ani jeden neměli nic na práci, povídali jsme si. Ptal se mě, jestli jsem už někdy viděla velrybu, a upřímně mi sdělil své přesvědčení, že v jezeře nějaká žije. (Klára Nováková) 

Vedle našich stanů bylo už v sobotu postaveno dalších několik. Ze stanů jsem celý zbytek dne neviděla nikoho vylézt, tak mi přišlo divné, kdo by je mohl obývat. Už bylo kolem jedenácté hodiny večer a stále se k nim nikdo nehlásil... Všichni jsme seděli u táboráku a chystali se už jít spát, když najednou přijelo velké auto. Vystoupili z něj dva starší páni a několik mladších kluků. Nejdříve jsem myslela, že musí být naštvaní, že jsme obklopili jejich tábořiště. Ale naštěstí jim to nijak nevadilo. Chvíli se s námi i bavili a vysvětlovali, že jsou ze Slovenska a hrají tu podvodní rugby." (Terka Čiháková)

Asi po 10 minutách se někdo rozhodl, že zapálí oheň sirkou. Škrtl a přiložil ji k připravené hromádce klestí na podpal. Naneštěstí se oheň nerozhořel, plamen skomíral. V tento moment přišel zvrat v příběhu s křesadlem. Po několika výměnách techniky křesání, materiálu a osob se podařilo zapálit papírový kapesník jiskrou z křesadla. (Adéla Šavrdová)

Když jsem dával makový závin na oheň, vypadal, že spadne, a hodně lidí to předpovídalo. Naštěstí vydržel... Honza se mezitím snažil opéct sušenku, ale dvakrát mu spadla do ohně... Pak nás napadlo, že bychom mohli použít mřížku na gril, která se válela opodál. A pak se to rozjelo." (Filip Janda)

"Já nemám 25 korun. Ach jo, mně je vedro. " Ta holčička, asi osmiletá, se opírá o vitrínu a dost výrazně naznačuje svůj zájem o kopeček zmrzliny. Ale očividně nemá dost drobných. "Já nemám 25 korun. Dala bych si zmrzlinu." Tak mám jí to zaplatit? Ale poprosit by mohla. Měla bych jí to zkusit vysvětlit? (Majda Sakalová)

To jsme se jednou rozhodly uvařit si v kempové kuchyňce k snídani míchaná vajíčka... Den před tímto osudovým momentem nám ale došlo, že nemáme máslo ani olej, tak jsme se s Klárkou vydaly do hospůdky v kempu... peněženku s sebou. (...) Když se číšník vrátil s mým hrnkem plným snídaňových másel, byla jsem překvapená. Chtěla jsem nějaká vrátit, ale výčepní nad tím jen ledabyle mávl rukou." (Klára Sitařová)

Co tady dělám? Doma mám 3 děti a manžel určitě zase spí. Podívejte se na ty děcka rozmazlený. Ty kdyby věděli, jaký je to pracovat. Nosit talíře, hodiny a hodiny. No to je ale nádhera, půlka těch děcek to ani nestrčí do pusy. Můžou dát ty svoje mobily do háje? (Honza Procházka)

Náhle jsem zahlédl jakési jezero, asi po těžbě. Po chvíli jsem zaznamenal i uhelnou elektrárnu. Napil jsem se kofoly a zamyslel se... Co všechno se muselo stát, abych se mohl dívat na tenhle výhled a pít kofolu?" (Šimon Syrovátka)

Výhledy z lanovky na Komáří hůrku byly nepřekonatelné, byly vidět pole, vodní plochy a části měst. Navíc jsme si tam mohli užít celých 15 minut... Ještě lepší pohledy jsme měli po výstupu z lanovky. Byla úžasná viditelnost, a proto jsem si mohli prohlížet kopečky desítky kilometrů vzdálené." (Pavel Maňásek)

Nevěděl jsem, s kým bych měl na lanovce jet... Pak se mě ovšem zeptal Kornel, jestli nechci jet s ním, a mně to přišlo jako dobrý nápad, poznám více dalšího spolužáka... Byl na mě hodný. Pomáhal mi nastoupit a taky mi držel skoro celou cestu berle... Povídali jsme si o životě, smrti, sportu, penězích, přátelství a ještě o spoustě dalších věcí." (Lukáš Mohrmann)

Náš průvodce štolou sv. Martina byl pan Pavlíček. Člověk malého vzrůstu, už ne mladíček. Vlasy i vousy měl již šedivé. Ovšem uvnitř byl pravý opak jeho vzhledu. Byl velmi energický a čiperný. Nejprve na nás udělal dojem trochu nevrlého člověka. Ovšem ve štole se z něj stal vtipný a příjemný průvodce." (Kornel Paučo) 

S pánem byla příjemná řeč, nakonec jsme se dostali až k jeho předkům, kteří v dole také pracovali.  Celkově si myslím, že náš průvodce udělal prohlídku zajímavou a originální, tak jsem mu pak napsala recenzi do návštěvnické knihy. (Markéta Šebelová)

"V klidu jsem se dívala do telefonu, v obchodě byla pouze jedna paní, co si vybírala rohlíky. Tedy až doposud. Nyní sem vlezl nějaký teenager a za ním další, Skupina se neustále zvětšovala a s ní i můj úsměv. Budeme mít výdělek. Následoval už i strach, dospívající jsou sice zákazníci, ale někdy také zloději." (pohled prodavačky v potravinách v Krupce, Kačka Vašicová)

"Jen co jsme s kámoši dorazili do kempu, byli jsme zděšeni, čeho to jsme svědky. Parta dětí ve dvou smíšených týmech hrála na příjezdové cestě před našima chatkama něco, co se možná zdálky podobalo fotbalu. Brány měli udělané z bot, někteří běhali naboso, v ponožkách, nazouvácích - a v botách na běhání tam nebyl snad nikdo... Míč byl většinu času mimo pole. Když už se tam nějakým zázrakem ocitl, všichni se na něj nahrnuli a spustili domino efekt  - jeden sklouzl a skončil na zemi a další tři se o něj přerazili. " 

(zástupce party motorkářů, Nora Habová)

"Nedělní ráno bylo velice zajímavé, Okolo sedmé hodiny nás s Gertrudou probudila ta třída, co včera přijela. Nebyl jsem z toho nijak rozrušen, v mládí jsem byl taky takový... V koupelně se k mému překvapení chovali celkem normálně, buď si čistili zuby, nebo se sprchovali, žádné házení toaleťáků a podobně." (německý turista, Tomáš Bezděk)

V tu chvíli k nám přišla starší paní s vlasy barvy stříbra, na tváři jí pohrával spokojený úsměv a oči jí zářily nadšením. Očima skrz brýle hledala naši paní profesorku... Postarší paní začala mluvit plynně anglicky a my jsme byli příjemně překvapeni, když jsme zjistili, že nás chválí, že jsme se chovali v kempu slušně a byli jsme opravdu milí. (paní "Gertruda", Verča Machalová)  

"Cesta autobusem zpět do Ústí probíhala klidně, avšak zvrat přišel ve chvíli, kdy na jedné další zastávce stála další třída, asi také na cestě z výletu. Nějak se jim povedlo do autobusu nacpat. Pak nás čekalo deset minut jízdy, kdy čas plynul opravdu pomaleji..." (Radek Amaseder)