Na začátku ještě netušili, že místa výletu - libčický Uhelný mlýn a roztocký zámek - mají kromě polohy na kralupské trati nějakého společného jmenovatele. Nakonec ale spojitostí mezi místy našli spoustu: nejenže byly obě návštěvy propojeny tématem domova, ale například jejich vývoj výrazně ovlivnila přítomnost železniční trati. A pak - druhá světová válka. To, že jsme na výpravu vyrazili v Den památky obětí holocastu, tedy 27. ledna, byla ale jen náhoda.

Původně průmyslovým Uhelným mlýnem, který po rekonstrukci před pěti lety dostal novou, uměleckou náplň, nás provedla sympatická mladá lektorka. Z jejího vyprávění, pásů fotografií, jednotlivých fotek, z obrazů, korespondence a dalších dokumentů ze života Jitky a Květy Válových, jsme si postupně skládali představu o tom, jak obě umělkyně žily a tvořily. Průmyslová stavba přidala dojmu na autentičnosti - "Válovky" totiž žily a tvořily na průmyslovém Kladně. Vynikající umělkyně, které skoro nikdo neznal, nekonvenční a skromné tvůrkyně, které dost často zapomněly jíst a které dost často za maso zaplatily obrazem, občas si neuvědomily, že schodiště v jejich domě je trochu úzké, a tak bude těžké vynést nebo snést objemný obraz. Fotky dokládají, že jejich domek nikdy nebyl typickou "útulnou klíckou" a už vůbec ne přepychovým ateliérem, jaké měli v tu dobu oficiální umělci, ale ony a spolu s nimi jejich přátelé - a kdokoliv další se zajímal - se tu cítily svobodně. Závěs v jejich domě inspiroval lektorku k úkolu, který dala kvartánům: z pestrých kusů látky vytvořte za pomoci provázků, nůžek a špendíků objekt podle vlastních představ. Mohlo by se to zdá jako čistě holčičí úkol, ale to je mýlka - kluci vytvářeli stejně zajímavé kousky jako holky, společně je pak přišpendlili na velký kus látky a odnášeli si polaroidovou fotku s vlastním dílem.

S fotkou v kapse jsme popojeli do Roztok, přesněji na expozici věnovanou roztockým vilám v Tichém údolí, které znamenaly pro mnoho přislušníků pražských bohatších vstev letní oázu klidu, útěk z rušného pražského života. Octli jsme se v jejich salonech, pánských i dámských pokojích i mezi předměty denní potřeby, které skutečně roztočtí obyvatelé používali, které pro ně spoluvytvářely pocit domova. Trochu nás i překvapilo, že roztocké údolí bylo ze všech "lufťáckých" oblastí kolem Prahy nejhojnější co do počtu židovských majitelů. Že idyla jejich domovů nepřetrvala druhou světovou válku, je nasnadě.

Ten den nám události i cestou domů zapadaly jedna do druhé... na roztockém nádraží nás zpáteční cestou vítala i cedule připomínající, že na jaře 1945 tudy stateční občané pomohli vězňům z transportu smrti, některým zajistili ve svých domovech léčení a jiným pomohli utéct. Nad pravým významem slova domov pak už každý přemýšlel sám.