Díl 1. Jak vše začalo...

Dvořákovo gymnázium je v tuto chvíli jediná a zároveň nejstarší střední škola v Kralupech nad Vltavou. Jako první přišel s myšlenkou o zřízení všeobecného gymnázia profesor Josef Bradáč z Mladé Boleslavi v roce 1920, který zaslal tehdejšímu starostovi Vaníčkovi nabídku, že mu s vybudováním gymnázia pomůže. Nejdříve tento plán ministr školství Rudolf Bechyně zamítnul, ale nakonec se ho podařilo přesvědčit vlivem kolegy Františka Biňovce. Zrušilo se tedy Malostranské gymnázium a vzniklo Kralupské. Město ale muselo nejdříve splnit podmínky určené vládou a ministerstvem školství, jako například zajistit, kde bude gymnázium umístěno, než získá vlastní budovu. Město nakonec vylepilo vyhlášku informující o tom, že ve školním roce 1923/1924 bude v Kralupech nad Vltavou otevřena nová střední škola. Ke studiu se tehdy přihlásilo 161 dětí.


Po získání finančního příspěvku na úpravu prozatímních prostor se rozhodlo přistavět k chlapecké škole boční křídlo a tam gymnázium umístit. Tím byl pověřen stavitel Alois Nový, který v rekordním čase dvou měsíců dokázal dokončit přístavbu a mohli se otevřít první tři ročníky.
Slavnostní otevření gymnázia a zahájení školního roku 1923/1924 proběhlo 9. září 1923. Hned poté následovaly slavnostní projevy, prohlídka školních prostor a předání peněžních darů. Hned 10. září pak usedli první studenti do lavic.


V následujících letech se usilovalo o to, aby gymnázium získalo vlastní budovu. Realizací byli pověřeni architekti Bedřich Adámek a Zdeněk Michalec a obec věnovala svůj pozemek na tehdy Jiráskově náměstí. Stavby byly dokončeny 31. srpna 1930 a 19. října 1930 proběhlo slavnostní otevření.


Nyní vám sdělíme pár zajímavých a lehce úsměvných zajímavostí, které jsou s naší školou z období první republiky spojovány.
Velmi náhodné je např. zjištění, že pro žáky v roce 1927 mohl vypadat lednový návrat do lavic podobně jako ten náš v roce 2020, jelikož obdobným způsobem došlo k uzavření školy z důvodu chřipkové epidemie. Google classroom v té době ale žáci pochopitelně využívat ještě nemohli a tak jejich jedinou záchranou bylo to, že se gymnázium po necelém týdnu opět otevřelo a všichni žáci mohli opět s radostí usednout do lavic.


V období první republiky nebylo dojíždění do škol tak jednoduché jako dnes a proto tzv. žáci „přespolní” čekali na vlak někdy až šest hodin a proto v naší budově vznikl z dnešního pohledu poměrně úsměvně se nazývající „školní útulek”. Na druhou stranu tyto útulky ale neměli moc daleko od dnešních družin.


No a ne všichni možná víte, že v budově Dvořákova gymnázia bylo od roku 1926 zřízeno také muzeum za které můžeme vděčit např. i bývalému pedagogovi Dvořákova gymnázia – Františku Heranovi, který do něho poskytl řadu exponátů. Toto muzeum ale bohužel nepotkal zrovna nejpozitivnější osud, jelikož bylo o deset let později hrubiánsky vykradeno, během noční loupeže.


Dvořákovo gymnázium by nebylo naší školou, kdyby se na něm neodehrál i nějaký ten skandál. A takovou událost si samozřejmě nemohl nechat ujít ani lokální tisk. Noviny nesoucí název Polední list tak v prosinci roku 1934 otiskly článek, v němž autor informoval o mikulášském večírku našeho gymnázia, na kterém údajně měly být k vidění děti ne starší čtrnácti let, které zde do velmi pozdních nočních hodin tančily jihoamerickou cariocu. A i přestože byl celý článek trochu přitažený za vlasy, tak za tuto kauzu ředitelství schytalo řádnou kritiku ze stran pohoršených rodičů.

Díl 2. Gymnázium v době Protektorátu Čechy a Morava

Za druhé světové války bylo studium žákům často ztíženo či zcela odepřeno. To se bohužel nevyhnulo ani poměrně čerstvě založenému Dvořákovu gymnáziu. V březnu roku 1939 po zboření Česko-Slovenské republiky a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava totiž říšská vojska obsadila i Dvořákovo gymnázium. Po dohodě s velitelstvím bylo ústavu přenecháno 9 místností, přičemž se v těchto 9 místnostech začalo od 21. března 1939 vyučovat střídavě v dopoledních a odpoledních hodinách. Vyučování bylo dle zvláštního rozvrhu hodin po 5 vyučovacích hodinách, přičemž každá hodina trvala 45 minut. Žákům byl znemožněn volný přístup do školních tělocvičen, jelikož prostory využívala armáda. Studium bylo výhradně v německém jazyce, a tak upadala vzdělanost žáků jejich mateřského jazyka.

Změny nastaly i ve vedení školy, kdy dosavadního ředitele Václava Havla, jmenovce našeho pozdějšího prezidenta, vystřídal Ota Setzer. S původním ředitelem odešla i řada profesorů, ti však na rozdíl od pana Havla neodešli do penze, ale sloužit vlasti do armády. V květnu roku 1943 se do války museli zapojit i někteří žáci, když byli nasazeni do práce v podnicích důležitých pro válku.

Největší komplikace studia nastaly v posledním roce války. Nejprve byla budova školy zabrána německým polním četnictvem, a tak se žáci museli scházet v budově dívčí měšťanky. Následně už ani na tyto prostory neměli nárok. Dostala se jim však šance výuky v Husově domě, bohužel jen jednou týdně. A ani naše gymnázium nezůstalo při náletech v březnu roku 1945 ušetřeno destrukce a chaosu. Bomby dopadaly i na Dvořákovo náměstí do parku před školou, kde zničily sousoší umístěné na malé meteorologické stanici. Především ale zasáhly západní křídlo budovy gymnázia. Plochá střecha gymnázia byla tehdy označena velkým červeným křížem, což symbolizovalo, že Němci zde měli lazaret. To ale pod kouřovou clonou nad městem nebylo vidět. Po bombardaci města už výuka pro studenty skončila úplně. Znovu se totiž sešli až po ukončení války.

V září roku 1945 však těžce poškozená budova vlivem nepříznivých podmínek a dosavadní okupace stále chátrala, což byl smutný pohled jak pro učitele, tak pro studenty, kteří vstupovali do nového školního roku znaveni a vystrašeni dosavadní válkou. Ovšem díky horlivé spolupráci profesorů a studentů Dvořákova gymnázia se škola opět postavila na nohy a všechno opět fungovalo tak, jak mělo. Historie Dvořákova gymnázia z tohoto období nám něco sděluje, i když to na první pohled nemusí být jasné. Říká nám, že pokud spolupracujeme jako jeden celek, pokud spolu spolupracují profesorský sbor i studentský kolektiv, tak pouze tehdy jsme nejsilnější a pouze tehdy dokáže naše gymnázium překonat všechny nástrahy života. Kdo ví, možná právě díky této spolupráci tu naše gymnázium už přes 100 let funguje a věřím, že díky této spolupráci ještě minimálně dalších 100 let fungovat bude.

Díl 3.  Obnova po válce 

Během druhé světové války prošlo Dvořákovo gymnázium v Kralupech nad Vltavou náročnými obdobími a omezeními, která ovlivnila vzdělávání jeho žáků. V září 1945 byla budova gymnázia stále poškozena a ve špatném stavu v důsledku nespravedlivých podmínek a okupace. Studenti a učitelé začali pracovat na obnově školy a díky jejich horlivosti byla škola opětovně uvedena do provozu. Tato doba připomíná sílu kolektivního úsilí a odhodlání, které umožnilo Dvořákovu gymnáziu překonat obtíže války.

V poválečném období došlo k řadě organizačních změn, které ovlivnily chod Dvořákova gymnázia.
V souladu se školským zákonem schváleným v dubnu 1948 byla zavedena čtyřletá gymnaziální forma studia. Počet žáku se snížil na polovinu - 212 studentů, celkem 8 tříd, které se věnovaly jak výuce humanitní, tak technické, dokonce se dobrovolně vyučovala i angličtina. Velké oblibě se těšil nejen literárně-řečnický kroužek, ale i hudební, to přetrvalo do dneška.
Politické změny měly dopad i na aktivity studentů, ti se angažovali ve studentské odborové organizaci a Svazu československé mládeže, organizovali politická školení, přednášky a diskuze poplatné době. V roce 1960 se studenti gymnázia zapojili v našem městě do okresní přehlídky spartakiády.


Od roku 1948 se na post ředitele dostal Stanislav Šturz, který zanechal významnou stopu ve vývoji školy, jeho působení mělo i kulturní přesah. Angažovanost v kulturní sféře přispěla k obohacení života studentů a celé komunity. Ve vývoji školy se například zasloužil o přidání psychologie a logiky do rozvrhů, z ředitelského bytu udělal kvůli nedostatku učeben další a obohatil kulturní život studentů.
Pod jeho záštitou se až do roku 1968 pravidelně konaly Kralupské kulturní soboty a kulturní večery, které se staly důležitými společenskými událostmi v regionu.
6. listopadu 1958 se v Kralupských novinách objevil článek informující o umístění sochy Antonína Dvořáka od Ladislava Šalouna. Mnozí z nás tuto sochu denně míjíme cestou do školy. Umístění sochy mělo připomenout 35. výročí od založení školy.
Při čtení jedné z kronik nás zaujala zmínka o pedagogických novinkách, které přineslo období mezi léty 1949 až 1953. Jednou z nich byly žákovské knížky neboli deníky žákovy školní práce pro rodiče a taktéž pravidelné týdenní třídnické hodiny učitele s třídou. Ty se konaly mimo vyučování a sloužily k projednávání nejen výchovných, ale i učebních aktualit.
24. 12. 1966 našim předchůdcům napsal osobní dopis Jaroslav Seifert, děkoval za pozdrav kralupským studentům: “Milí a vážení, když slyším slovo Kralupy, poskočí mi srdce. Mám-li možnost a někdo mě sveze, projedu se Kralupy…”
V té době nebyli žáci aktivní nejen při výuce, součástí jejich života se staly brigády: v roce 1967 odpracovalo 239 žáků 35 tisíc hodin v zemědělství.
A za odměnu někteří vyrazili s Revolučním odborovým hnutím na výlet do Drážďan a obdivovali Zwinger a operu.
Léta 1968–1969 (jak se píše ve školní kronice) byl život na gymnáziu ovlivněn nejen politickým děním v zemi, uvolnění poměrů a následný vstup vojsk Varšavské smlouvy, tak i přistání amerických kosmonautů na Měsíci.V roce 1969 nahradil dosavadního ředitele Šturze Jiří Mašín, tvář normalizačních změn.


Historie Dvořákova gymnázia je spojena s různými formami školního vzdělávání. Po jeho založení prošla budova gymnázia několika významnými změnami. Významnou změnou se roku 1970 stalo definitivní zrušení jednočetného gymnázia a přeměna na čtyřleté gymnázium, které funguje dodnes.
Dalším významným mezníkem bylo zřízení střední průmyslové školy chemické v roce 1979/80, která měla s gymnáziem společnou budovu, ředitelství a pedagogický sbor. Taktéž se v roce 1979 začaly zavádět nové předměty a především experimentální výuka odborných předmětů. V důsledku modernizace, vývoje a inovací získal profesorský sbor roku 1979 na Den učitelů státní vyznamenání „Za zásluhy o výstavbu”.

Ne vždy se naši prarodiče dozvídali z novin dobré zprávy. Například: 
Nové Mělnicko: 15.1. 1976
Z deníku VB: „NEZVANÝ HOST se vloupal do gymnázia v Kralupech. Nezajištěným oknem se dostal dovnitř, vypáčil dveře od ředitelny a ze skříně vzal příruční pokladničku, z které odcizil větší částku peněz."
Jak vše dopadlo ale nevíme...

Díl 4.  zakončení

Čus školus,
Naše třída se místo nahlédnutí do kronik rozhodla obrátit přímo na učitele, kteří události 80. a 90. let zažili. Ve
jménu ušetření bezpočtu cest na pracák jsou jména pozměněna. Jedná se o dílo fikce a jakékoliv podobnosti k
reálným lidem jsou zcela náhodné wink wink.
Pan Skautík nám sdělil co dělal během sametové revoluce. Nebyl již studentem našeho gymnázia, ale
studoval hnojárnu v praze a ocitl se tedy ve středu dění. Pan Skautík dostal za úkol informovat a burcovat
Kralupské studenty. Věděl že přes tehdejšího velmi komunistického ředitele by návrh na svolání studentů do
tělocvičny neprošel, proto se obrátil na pana Plecháčka (tehdejší zástupce) a ten mu vyhověl. Díky tomu mohl
pan Skautík a spolurevolucionáři rozdat studentům letáčky a informovat je o dění v Praze.
- Vít “nedávejte mu důtku ředitele školy pls” Šaroch a spol. s.r.o.
Paní Petržel v roce 1989 přišla o brannou výchovu, kterou do té doby učila. Proto nastoupila na gymnázium
jako tělocvikářka. V té době už tu fungovala Obchodní akademie, kvůli které si doplnila vzdělání, co se
ekonomiky týče. Učila zde i biologii těla, a vše co mohla na obchodce. Pár let pracovala v exilu na kralupské
základní škole. Později se vrátila, protože na gymnáziu neměl kdo vyučovat PEK. I nadále pokračovala v učení
obchodky a tělocviku. Je jí velice líto, že se OA zrušila, protože je přesvědčena, že se to hodí a že studenti
měli uplatnění. Zároveň byly Kralupy zajímavé město, co se rozmanitosti škol týče. Budoucí studenty urguje,
aby byli slušní, poctiví, upřímní, měli úctu a uměli komunikovat.
- Eliška K.
Od paní Ledovlakové jsme se dozvěděly, jaké to bylo studovat na gymnáziu v minulém tisíciletí. Přestože se to
jeví dříve než náraz meteoritu a vymření dinosaurů, neřadí se paní Ledovlaková mezi nejstarší na této škole.
Vraťme se zpět do doby před-internetové a s pomocí paní Ledovlakové si představme učebnu 22 s
historickou posluchárnou pro výuku angličtiny ze 70. let. Výkřikem moderní techniky byl CD přehrávač, nad
kterým padaly brady nejen paní Ledovlakové. Nástup do práce mezi své bývalé učitele byl pro paní
Ledovlakovou prazvláštní. Některé si stejně netroufla oslovovat jinak než “paní profesorko” a to i dodnes.
Tehdejší ředitel ovšem zřejmě nedisponoval takovou autoritou a množstvím strašidelných písemek po
kapsičkách, aby to paní Ledovlakové a je jejím kamarádům zabránilo přezdívat mu pórek.
Jistě vás všechny nejvíce zajímá, jaký postoj zaujímali žáci tehdejšího sedmiletého gymnázia vůči Obchodní
Akademii. Tak to vás zklamu. Třída paní Ledovlakové byla speciální tím, že neměla žádnou paralelku. Ovšem
ani tato drobnost jí nezabránila pohlížet na “obchoďáky” trochu svrchu.
A pokud se cítíte, jako že toho máte o paní Ledovlakové zatím málo, prozradím vám ještě, že na jejím
studentském plese někdo hulil na střeše! Ona a její spolužáci to potom museli žehlit u vedení v zeleném
salonku, aktuálním výtvarném ateliéru.
- Kamča Š.
Dvořákovo gymnázium je “srdcovka” paní Oříškové, a to i přes to, že původně vůbec učit nechtěla. Plánovala
jít na medicínu, později ale změnila zaměření na chemii. Po svém studiu si udělala “pedagogické minimum”,
aby mohla vyučovat chemii. Poté učila na chemické průmyslovce, ale po nějaké době odjela do zahraničí.
Když se vrátila, byla už průmyslovka zrušená. Místo ní vznikla na gymnáziu obchodní akademie. Paní
profesorka si proto myslela, že na škole nebude moci vyučovat, ale nakonec shodou nešťastných náhod práci
získala. Když nastaly v Kralupech v roce 2002 povodně, byla paní Oříšková mile překvapená, že celá škola
táhla při opravách za jeden provaz. V tu chvíli bylo jedno jestli jste student nebo profesor, protože všichni měli
jeden cíl.
- VL